1. až 8. kilometr soutěsky Samaria

Národní park Samaria se chlubí nejdelší evropskou soutěskou. Na satelitním snímku jsem vyznačil celou 18-ti kilometrovou trasu začínající ve výšce 1227 metrů Dřevěnými schody (Xyloskalo) a končící u moře ve vesničce Agia Roumeli.

Xyloskalo (Dřevěné schody) je výchozím místem pro procházku nádhernou přírodou. Před námi se do výšky 2080 metrů tyčí mohutná hora Gingilos.

Od vstupní brány do Národního parku můžete obdivovat vrcholky Bílých hor (Lefka Ori).

Poslední pohled na průsmyk Xyloskalo a vyrážíme do soutěsky. U pokladny dostanete lístek, který musíte(!!!) odevzdat u dolní brány. Je to pro kontrolu, že v soutěsce nikdo nezůstal přes noc. Park Samaria je otevřen od května do října. V zimním období padá z hor kamení a jinak malý potůček se měmí vlivem dešťů v nebezpečnou řeku, která činí soutěsku neprůchozí.

První 2 kilometry jsou asi nejnáročnější a dokonale prověří fyzičku a kvalitu obuvi - čekájí nás "nekonečné" Dřevěné schody.

Po nich sestoupíme asi o 800 metrů níže na dno soutěsky.

Po celou dobu tohoto sestupu se naskýtají překrásné výhledy na Bílé hory a soutěsku.

...

Pohled východním směrem. Pod nejvzdálenějším svahem (uprostěd snímku) leží opuštěná vesnice Samaria - polovina naší cesty.

...

Schody stále nekončí a nohy dostávají pořádně zabrat.

Při pohledu na krajinu ale na únavu rychle zapomenete ...

...

Po prudkém klesání na prvních dvou kilometrech se cesta konečně umoudřuje.

Pohled nahoru k průsmyku Xyloskalo.

Cestou míjíme první studánku s osvěžující pramenitou vodou.

Oblíbené vyhlídkové místo - pohled směrem na východ na to, co nás ještě čeká.

Pohled na soutěsku z vyhlídky.

...

Další pohled nahoru směrem k průsmyku Xyloskalo.

Bílé hory (Lefka Ori).

Poslední serpentýny prudkého sestupu na dno soutěsky.

Bílé hory.

Konečně jsme na dně. Poprvé překračujeme koryto potůčku, zatím však ještě bez vody.

Koryto potůčku

Klesání se zmírňuje, pokračujeme po dně soutěsky podél potůčku.

Poprvé se setkáváme s vodou v potůčku ...

... avšak ta po chvilce opět mizí ...

... a opět se objevuje, jako by si chtěla hrát na schovávanou.

Vrcholky Bílých hor.

Voda se opět ztratila.

Někdy potkáte strážce parku, kteří pendlují tam a zpět a zachraňují nešťastné turisty.

Voda na obzoru - čas na rychlé osvěžení než zas zmizí pod kameny.

Agios Nikolaos - další zastávka s osvěžujícím pramenem.

Agios Nikolaos.

Brodění na druhý břeh nás čeká ještě několikrát.

Křišťálová voda ...

... vytváří na mnoha místech malá jezírka.

O kousek dál vytváří krajina téměř strašidelnou scenérii ...

... tak trošku připomínající prales.

A opět krásné jezírko, lákající k osvěžení.

...

Vyšlapaná pěšinka v této části trasy klesá pozvolně. Chvíli vede po strmém svahu ...

... a jinak korytem potůčku.

...

Odpočívadlo Vrisi.

Tato část trasy je oddechová, ...

... žádné velké balvany na cestě.

Připližně na sedmém kilometru nás čekají poslední schody a za nimi velká plocha posetá pyramidami.

Poslední schody.

Turisté si v těchto místech staví malé, ale i větší kamenné pyramidy.

Soutěska se rozevírá a naskýtá se pěkný pohled na její skalnaté svahy.

Zbývá asi kilometr a budeme v polovině trasy.

...

A jsme tu. Opuštěná vesnice Samaria, kterou museli obyvatelé po vyhlášení Národního parku v roce 1962 vysídlit, tvoří pomyslný střed naší cesty. Vesnička leží na levém břehu říčky a proto musíme přejít přes dřevěný most.

Most do vesnice Samaria.

Z mostu je vidět několik metrů hluboké koryto, které vyhlodal ve skále malý potůček.

Jeden z opuštěných domů ve vesnici.

V chládku pod stromy se ukrývá další pramen s výbornou vodou. Skvělá svačinová zastávka před další obtížnou částí trasy.

Vesnice Samaria